Recenze: Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně

Už je to pět let, od doby, kdy v roce 2012 rozvířila českou literární scénu román mladé ale na literárním poli už ostřílené Kateřiny Tučkové její kniha Žítkovské Bohyně. Kniha vyšla v nakladatelství Host, což už samo o sobě znamená, že tento román zřejmě nebude zcela mainstreemový, ačkoliv po tom, co Host vydal v „upírských dobách“ příběh Karolíny Limrové o upírech, se už ani na jeho originalitu nedá stoprocentně spoléhat. Naštěstí Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové jsou skutečně jiné…

 

Román odehrávající se ve vysokých kopcích Bílých Karpat byl napsán na základě osudů skutečných žen, jejichž rodiny ještě dosud v Karpatech žijí. Napsání knihy předcházel rozsáhlý výzkum, kde autorka spolupracovala s archivy v Čechách, Polsku a Slovensku, jen aby odhalila, co nejvíce informací o fenoménu, který kdysi v té zapomenuté oblasti přežíval.

Tak spatřila světlo světa kniha o čarodějnicích. Nejedná se však o nějaký fantaskní román a na jeho stránkách nenajdete žádné „pošetilé mávání hůlkou“. Ve své knize vypráví příběhy léčitelek, které si své znalosti předávaly z matky na dceru celá dlouhá staletí. Říkalo se jim bohyně a byly to ženy se zvláštním nadáním, které bylo darem i prokletím zároveň. Neměly žádné vzdělání, mnoho z nich neumělo ani číst, přesto však dokázaly věci, na které je veškeré moderní vzdělání krátké. Oplývaly onou tajemnou pohanskou moudrostí, pramenící ze samotné matky přírody, jejíž dary dovedly využívat, tak jak už dnes nikdo neumí. Byly výjimečné, byly vážené, byly jiné a to se neodpouští dnes, natož v dobách komunismu, kdy se příběh bohyň odehrává. Staly se režimu solí v očích a na úřednického šimla bylo i jejich bohování krátké.

 

Po mnoha letech se dcera a neteř jedné z posledních bohyň pouští do pátrání po archivech a z dokumentů odhaluje pravdu o sobě, své rodině a místě a lidech z jejího dětství.
Když narazí na svazek StB vedený proti její tetě, bohyni Surměně, tehdy její pátrání nabírá spád. Osudy žen se před ní začnou odvíjet a šokovaná Dora zjišťuje, že i ona má v tajemné tradici svůj úkol, který musí splnit.

„Desítky generací nositelek starobylého učení přežily nástup křesťanství, čarodějnické procesy raného středověku, řádění místních kněží i justice, výzkum esesáckého komanda, a nakonec je zlikviduje bolševik.“

Dořino vyprávění plyne stránkami knihy a tok děje narušují jen dokumenty z archivů, které se na stránkách hojně objevují a lhostejnou věcností vytrhávají čtenáře z ponoření do příběhu. Příběh sám o sobě je zajímavý, ale občas není snadné jej sledovat, přítomnost tu střídá minulost a někdy se musí čtenář pečlivě zamyslet, v které době se zrovna příběh odehrává.

 

Ačkoliv byla kniha přijata pozitivně, nemohu ji označit za hit tak, jak jej známe od světových autorů. Na to je kniha moc popisná, moc teoretická, ačkoliv chápu, že Tučková chtěla zužitkovat, co nejvíce získaných vědomostí o tomto úžasném jevu. Nedovedu si ani představit, kolik času musela strávit výzkumem! Podařilo se jí vypátrat neuvěřitelný a přesto pravdivý příběh, který se odehrál u nás v Čecháchna pomezí se Slovenskem, což jeho atraktivitu ještě zvyšuje. Povedlo se jí vtisknout dávným bohyním přesvědčivé povahy, kdy se moudrost a zkušenosti prolínají s uzavřeností, úsečností a tvrdostí. Je to příběh s obrovským potenciálem, ale jeho knižnímu zpracování cosi chybí. Snad je to tím, že román působí částečně jako studie, ale nedá se do něj zcela ponořit a navštívit tak Žítkovou a nechat si od bohyň poradit.

 

Kniha byla oceněna mnoha cena, mimo jiné např. Cenou Josefa Škvoreckého a vznikla i v audioknižní verzi. Na světě je už i divadelní adaptace, kterou jsem bohužel zatím neviděla, takže nemohu posoudit její schopnosti, ale sama její existence je důkazem věhlasu knihy. Na co se však velice těším je film, který se připravuje a který pokud bude dobře pojatý má velké šance získat úspěch a slávu, které si toto téma zaslouží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *