Recenze: Krasojezdkyně – Jojo Moyes

Co se stane, když Váš poklidný a uspořádaný život postihne nečekaná změna?

Čtrnáctiletá Sarah žije už čtyři roky jen s dědečkem. Tenhle Francouz je ze „staré školy“ a učí svou vnučku žít podle pravidelného řádu. Každý den vstane, přichystá svačinu a před školou se ještě zastaví ve stájích pod viaduktem u jejich milovaného koně Booa. Po škole tam zamíří znovu a víkendové dny tam tráví celé. Starý pán ji učí koním porozumět, chtěl by, aby jednou dokázala to co on- být členem slavné francouzské jezdecké akademie Le Cadre Noir.

Když se však jednoho dne vrací ze společného tréninku, postihne Sařiného dědečka mrtvice a je hospitalizován. Přes velmi úzký okruh blízkých je dívka odkázána sama na sebe.
Natasha je právnička se specializací na děti. Na každý den v diáři má zaplněnou celou kolonku. Po jejím odloučení od manžela, které už trvá asi rok, se z ní stala ještě větší workoholička. V rodinném domě žije sama, ale znenadání se k ní opět stěhuje Mac- její skoro exmanžel- kvůli práci. Vždyť už se přes to přece přenesla, nebo ne?

 

 Když dostanete chuť na rybí prsty…

Nečekaná náhoda svede dvě hlavní hrdinky dohromady. Natasha se večer vypraví do obchodu a narazí tam na prodavačku obviňující dívku z krádeže. Právnička to zaplatí a nabídne jí odvoz domů. Najednou se obě dvě ocitnou před vykradeným bytem a Natasha zjistí, že děvče žije samo. Společně s manželem mu nabídnou přístřeší. Nikdo ovšem nečeká, do jakých problémů je to dostane.

 

 

 

„Žili šťastně až do smrti,“ uzavřela Natasha a vybavila si tu fotografii ženy, která byla milována.  Johnovo nadšení pohaslo. „To si děláte srandu?“ zeptal se. „On podle vás někdo žije šťastně až do smrti?

 

Autorka ví, co dělá. Dokáže příběh prodat. Inspirovala se článkem o mladé dívce ze sociálně slabší rodiny a veškerý volný čas trávila v městských stájích. Záchranou pro ni mohla být přihláška na prestižní školu zaměřenou na kolektivní jezdectví. Bohužel však byla i s rodiči zavražděna, nejspíše v souvislosti s drogami.

V díle je vidět, jak má sama autorka koně v lásce. Ale nebojte se, nemusíte být odborníky na jezdectví.

Krasojezdkyně je psaná z pohledů několika osob. Každá kapitola začíná úryvkem z knihy O jezdectví od starého řeckého spisovatele Xenofóna.

Příběh plyne občas pomaleji. To se někomu nemusí líbit. Občas narazíte na situace, které jsou až neuvěřitelné.

Tím, že obě hrdinky jsou samostatné, tvrdohlavé a nedůvěřivé se dostávají až do nepochopitelných problémů. Říkáte si, jak lehčí by to bylo, kdyby spolu komunikovaly.

Hlavně Sarah mi dělalo problém pochopit. Bude to nejspíš tím, že ona sama moc přátel neměla a s dědečkem o pocitech nemluvili.

Natasha se zase uzavřela do sebe po několika potratech a nepochopení manžela. A to je hlavním tématem knihy.

Mezilidské vztahy a komunikace. Jako „nefrancouštináři“ mi vadily francouzské věty, které ke konci přibývaly.

Celkově bych knihu hodnotila nadprůměrně.

Zatím nejlepším dílem autorky pro mě je Než jsem tě poznala, ale ani toto nestojí za přehlédnutí. Jedná se o příjemné oddechové čtení. Třeba na pochmurné dny.